Všichni jsme to jednou zažii.

Do života vám vstoupil člověk, kterýho byste později nejradši vymazali, škrtli, zrušili, zkrátka se vám kvůli němu něco nepovedlo.

A představte si, mně se to stalo též.

Všechno to začalo mým dědou. Přihlásil mě totiž do Lidušky na klavír.

Můj děda totiž uměl hrát na leccos. Harmonium, heligon, harmonika, housle, flétna, basa, trubka… Vymyslete si, co chcete, můj děda na to uměl hrát.

Ale zpátky k mému příběhu.

Chodila jsem 2x týdne od svých 6 let a milovala to tam. Měla jsem mladou paní učitelku, pilně cvičila a došla jsem až do 8 ročníku, kdy se stala katastrofa.

Moje paní učitelka odešla na mateřskou. A já „vyfasovala“ starou nervózní paní, která mi rukou neustále mlátila zezadu do štokrlete, na kterém jsem při hraní seděla.

A bylo ještě hůř.

Nejen že po mně chtěla hrát všechno „z listu“ (rozuměj bez přípravy), ale to, co mi nešlo, jsem se musela naučit do druhého dne. V té době jsem se připravovala na přijímací zkoušky na střední školu, takže příprava pro normální školní den byla opravdu náročná. A k tomu stress z mého koníčka :-(.

Že hůř už být nemohlo? Mohlo.

Začala jsem chodit za školu. Teda jenom za tu hudební, naštěstí. Dařilo se mi to ututlat skoro do Vánoc. Náš pan ředitel totiž hrál v kapele s mým dědou. No, svět je malej…

Dědovi jsem slíbila, že se připravím na zkoušky, abych prošla do druhého pololetí. Ale chtěla jsem, aby mi dali jinou paní učitelku.

A jak to dopadlo?

Zkoušky jsem udělala. Ale tu „zlou“ učitelku mi nechali. Děda mi hrozil tím, že když přestanu chodit do hudebky, sebere mi piano a budu mit po ptákách. Ale já nemohla jinak. Jednoho dne jsem, s dětskýma nervama v kýblu, práskla polstrovanýma dveřma paní učitelky, a víckrát mě tam nikdo neviděl…

A pak se začaly dít věci.

Klavír byl mým dědou přestěhován do vily přes ulici, kam jezdili jedni Pražáci na víkendy a na prázdniny. Piáno skončilo v prvním patře u jejich vnoučat, která neměla k hudbě ani nástrojům žádný vztah, natož respekt. Do léta ty děti mlátily do klaviatury tak vehementně (všechno jsem přes otevřený okna slyšela – bohužel), že moje milovaný piáno nemohlo prostě jinak a regulérně umřelo.

Rám piána (to je takový litinový cosi se strunami, trochu podobné harfě), nechali ti Pražáci stát ještě pár let na zahradě u kůlny.

Málem mě to zabilo.

Do dnes ten pocit křivdy a hořkosti v sobě mám. Sebrali mi to nejmilovanější, pro co jsem od dětství žila. Sebrali, rozbili a bylo jim to jedno.

Ale přišly lepší časy, nebojte…

O dalších 15 let později jsem potkala svého současného manžela. A jak si tak dva lidé vyprávějí, došlo i na tento příběh. Myslela jsem, že mezi stovkami dalších prostě zapadl.

Ale čekalo mě překvapení.

Klavír se u nás zabydlel přesně v den mých 30. narozenin.

A bydlí s námi do dneška. Mám ho ráda (manžela i piáno).

Ale pozor! To ještě není konec.

Před pár týdny mě čekalo další překvapení. Hádejte jaké. Krásné a dřevěné kuchyňské prkénko – jako kdyby z piána vypadlo.

Tady je.

Kdybyste někdo chtěl taky takové, ať už pro sebe nebo jako dárek (Vánoce jsou za rohem, ale pro milovníky hudby a pianisty či pianistky se hodí celoročně :-), stejně tak k narozkám, svátku, Valentýnu, svatbě – nebo jen tak, pro radost), najdete ho v našem obchodě.

Proč to všechno píšu?

Protože s postupem let jsem přišla na to, že všechno zlé je pro něco dobré. A že člověka někdy opravdu překvapí, jak jeho (ne)štěstí vnímají druzí.

A jaký je váš příběh? Čím vás kdo mile překvapil?

Pište mi do komentářů. Děkuju za ně moc.